„Stalo se to v jednom městě…“
Ne velkém. Ne malém.
V takovém, kde ulice nesou jména stromů,
paneláky mají růžové žaluzie
a hřiště se v zimě promění v parkoviště.
Z oken svítí večerní modrá –
ne ta, co uklidňuje,
ale ta, co bliká.
Všechno bylo jako vždy.
Lidé spěchali.
Auta bzučela podél škol.
A děti…
Děti měly plné ruce.
Klik. Swipe.
Další video.
Další level.
Další svět.
A přece –
něco se změnilo.
Ne nahlas. Ne najednou.
Ale jistě.
Zmizel plyšák z polštáře.
Švihadlo z krabice.
Kapsa ze zástěrky.
Dospělí říkali:
„Odložilo se to.“
„Už to není potřeba.“
Ale v některých bytech bylo ticho jinak.
Ne jako klid.
Spíš jako prázdno.
A právě tehdy začaly přicházet dopisy.
Ne do schránky.
Ne přes pošťáka.
Ale mezi řádky vzpomínek.
Šeptem. Přes myšlenky.
Od věcí, které nemluví.
Ale pamatují si.
A umějí čekat.
Byla to Tichá pošta.
Zprávy, které se neříkají nahlas.
Ale které poznáš,
když se na chvíli zastavíš.
Od věcí, co šeptají do dlaní,
do kapsy, pod stůl,
do srdcí, která si ještě pamatují,
jaké to je –
mít čas. Jen tak.
Tyto dopisy jsou pro děti z toho města.
Z tvého města.
Z města, kde se zdá,
že se nic neděje –
a přitom mizí příběhy.
Nemusíš je číst všechny.
Možná stačí jeden.
Jeden dopis, který ti připomene,
že některé věci jsou pořád tady.
A že když na ně zavoláš,
možná odpoví.
A možná…
ještě není pozdě.
