Děvčeti ze žlutého domu naproti cukrárně, kde pořád voní vanilka
Ahoj.
Možná si mě už nepamatuješ.
Nikdy jsem neměla jméno.
Ale byla jsem s tebou, když jsi usínala.
Malá lampička u tvé postele.
Svítila jsem slabě, měkce – jako dech, který se ti ztrácí mezi peřinami.
Nepřekážela jsem.
Jen jsem byla.
Když ses bála, stačilo lehce ťuknout
a já rozsvítila kousek noci.
Pamatuješ?
Jak jsi pod mým světlem četla knížky s ohmatanými rohy.
Nebo jen ležela a zírala do stropu,
a potichu mluvila s tím, co se nedá vidět.
Byla jsem u každé tvé myšlenky,
která se nevešla do slov.
Pak ses změnila. Ne hned.
Jen ti svět začal klikat jinam.
Místo mě svítilo prudké světlo.
Modře. Bez ticha.
Bez stínů, co se dají obejmout.
Já zůstala.
Tiše.
Jako starý přítel, kterého už nikdo neoslovuje jménem.
A včera…
včera ses na mě podívala.
Na chvilku.
Ale bylo to jako nadechnout se staré písničky.
Tvoje oči si vzpomněly.
A já ti odpustila všechny kliky, swipy, levely.
Jsem tu.
Pořád.
Ne kvůli minulosti.
Ale pro případ, že ti někdy bude smutno
ze světa, který moc svítí
a málo hřeje.
Pak mě můžeš znovu rozsvítit.
A já ti posvítím –
ne do očí.
Ale do vzpomínek.
Do koutku pod peřinou,
kde se dá znovu nadechnout.
Tvůj noční svit.
Bez hesla.
Bez notifikace.
Jen tak.
