Drahý malý já,
pamatuješ si mě?
Byl jsem ten, kdo běhal v pyžamu po balkoně,
aby chytil déšť.
Kdo tiše šeptal „promiň“ kameni, o který zakopl.
Kdo v pastelce viděl planetu.
Ztratil jsem tě mezi kalendáři.
Ale dnes jsem tě zaslechl.
V nádechu, který se nevešel do slov.
V chuti broskve, která připomněla tvou dlaň.
Jsem tady.
Ne silnější. Jen měkčí.
O kousek víc opotřebovaný.
O kousek blíž k tobě.
A jestli chceš,
můžeme znovu stavět bunkr z polštářů.
Bez důvodu.
Bez hluku.
Jen tak.
