Rodičům z bytu ve třetím patře, kde u zdi v obýváku stojí malý stoleček – ten s odštípnutým rohem a flíčkem od tempery
Dobrý den.
Jsem ten stoleček.
Malý. Dřevěný.
S flíčkem od barvy
a vyviklaným šroubkem,
který nikdy nepřekážel fantazii.
Býval jsem ostrov.
Letiště.
Cukrárna s kamínky místo dortů.
Vlakové nádraží, odkud odjížděla duha.
A někdy i pevnost proti drakům.
Teď na mně leží ovladač.
Někdy kelímek.
Občas prášek.
Ale většinou jen ticho.
Ne to, co voní pastelkami.
To jiné. Co bolí, i když nehuláká.
Vím.
Vím, že jste unavení.
Že obrazovka dává klid.
A že když dítě mlčí,
vypadá to jako odpočinek.
Ale víte…
já taky nehlučím.
A přesto –
když si ke mně někdo přisedne,
začnou se dít věci.
Ne veliké.
Jen drobky smíchu.
Otisk barvy.
Papír, který se stane domem.
Možná vás vyruší.
Možná se ušpiníte.
Možná nebude hned co říct.
Ale možná si vzpomenete.
Na to, že ticho není vždy klid.
A klid není vždy pokoj.
A že dítě, které nevykřikuje –
nemusí být v bezpečí.
Já vás neviním.
Jen stojím dál u zdi.
Pořád stejně malý.
Pořád připravený.
Na návrat.
Na nepořádek.
Na život.
Váš stoleček.
