Chlapci ze školy v Akátové ulici,
co sedával u okna a skládal vlaštovky z ubrousků, známek, a jednou dokonce z domácího úkolu
Ahoj.
Já jsem ta vlaštovka.
Ta, co se ti povedla jen napůl. Ale stejně jsi ji poslal.
Letěla obloukem, zatočila u tabule,
a spadla pod topení.
Pamatuješ?
Měl jsi na mně napsáno:
„Přijdeš ven?“
Nikdy jsem se nedozvěděla, jestli přišla.
Ale byla jsem šťastná, že jsem mohla letět.
Dlouho jsem ležela pod topením.
Pak mě někdo zvedl.
Schoval do sešitu.
A potom… ticho.
Už neskládáš.
Neposíláš vlaštovky.
Jen krátké zprávy. Písmena. Emoji.
Nikdy nezavadí o roh lavice.
Nikdy se nezaseknou v žaluzii.
Jsou rychlé. Ale nelétají.
Jestli mě někdy složíš znovu –
ze starého papíru nebo jen tak z nudy –
pošlu ti zpátky něco, o čem jsi ani nevěděl, že ti chybí.
Šeptavé „fííí“ vzduchem.
A možná… odpověď.
Tvoje vlaštovka
