Děvčeti ze světlého pokoje, kde se vítr opírá do záclon s puntíky
Ahoj.
Já jsem pastelka.
Ta nejkratší.
Ta, co tě bolela do prstů, ale stejně jsi mě vždycky brala první.
Možná červená. Možná modrá.
Možná už ani nevíš.
Měla jsi mě ráda.
Uměla jsi mě držet tak akorát.
Šeptala jsi mi, co chceš nakreslit – a já jsem to zkusila.
Někdy to byl strom.
Jindy dům.
A někdy jen kruh, který se chtěl stát planetou.
Poslední dobou jen ležím.
Zavřená v krabičce.
Ve tmě.
Slyšela jsem, jak se dotýkáš jiné obrazovky.
Jak prsty přejíždíš, mačkáš, posouváš…
Ale tam se nedělají šmouhy.
A nejde kreslit mimo čáru.
Já to pořád umím.
Vím, jak nakreslit smutek i smích – i když se někdy pletou.
Jestli mě najdeš,
nemusíš nic kreslit dobře.
Jen zase něco zkus.
Možná si mě pamatuješ jako okousanou.
Ale já si tě pamatuju jako tu,
co měla celý svět na konci ruky.
Tvá pastelka.
