Kde můžeš s důvěrou naslouchat
Dlouho jsem byla zabraná do vlastní louky.
Každý den jsem zalévala květy, hlídala semínka, skláněla se k zemi,
aniž bych zvedla hlavu.
Nevšimla jsem si, že jen kousek ode mě roste háj.
Tichý.
Vysoký.
Trpělivý.
Jednoho dne, unavená z pěstování i ze svých myšlenek,
jsem šla blíž.
Pod koruny stromů.
A posadila se.
Jen tak. Do ticha, které nepálí.
Vítr mezi listy šeptal bez otázek.
Stromy se nehýbaly, ale i tak odpovídaly.
A já poprvé zaslechla něco, co jsem nikdy dřív neuslyšela ve slovech.
Stála tam i ona.
Bříza.
Bílá, měkká, v něčem křehká — a přesto pevná.
Kdybych mohla být stromem, chtěla bych být právě břízou.
Stát celým tělem, i když vane vítr.
Uvolnit listy, když přichází podzim.
Dovolit si být tenká — a přitom nezlomná.
Bříza mě učí, že naslouchat neznamená jen slyšet.
Ale ztišit se natolik,
abych rozeznala rozdíl mezi tím, co je hluk,
a co je pravda.
Někdy si sedám pod její korunu.
Nehledám odpověď.
Jen jsem.
A v tom bytí přichází tiché „ano“.
Ano všemu, co bylo.
Ano i tomu, co odešlo.
Podzim je mou dobou.
Časem pouštění.
Bříza to ví – nebolí ji, když její listy opadají.
Dává je zemi, která si s nimi poradí.
Jsem hájem.
A naslouchám.
Sobě.
I světu, který šeptá, když ho nechám.