Kde můžeš s důvěrou cítit
Byl den, kdy louka v mé duši poprvé vykvetla.
Tiše. Opojná. Bez námahy.
Jedna sedmikráska vedle druhé…
A každá jako malý zázrak, co si nemusí nic dokazovat.
Jen být.
Sedávala jsem u jejího okraje.
Každý den.
A dívala se.
A čím víc jsem ji pozorovala, tím víc jsem v sobě cítila hřejivé teplo.
Tehdy jsem ještě nevěděla,
že i krása umí oslepit, když si ji spletete s vlastním obrazem.
Chtěla jsem mít všechno rozkvetlé.
Každý kout, každý okamžik.
Ale slunce pálí i louku, která si myslí, že už zná svůj cyklus.
Byl čas, kdy se květy zavřely.
Louka mlčela.
A já s ní.
Myslela jsem, že ji musím zachránit.
Že ji musím přinutit znovu kvést.
Ale louky se nezachraňují.
Louky se přijímají.
Sedmikrásky mě to naučily.
Když je světlo, otevřou se.
Když přijde tma, stáhnou své květy k sobě.
Ne ze strachu.
Z moudrosti.
A tak jsem pochopila —
že cítit s důvěrou neznamená cítit jen radost.
Ale i bolest. I prázdno. I ticho.
A že největší něha vyrůstá právě z míst, kde už nic nečekáš.
Dnes zaplétám květy do vlasů ne proto, abych byla krásná.
Ale abych si připomněla, že krása začíná tam,
kde jsme pravdiví.
Jsem květem.
A každý květ ve mně ví,
kdy rozkvést, kdy se stáhnout,
a kdy jen tiše být.