Kde můžeš s důvěrou věřit
Louku jsem vysela s nadějí — a pak s tichým čekáním.
Byly roky, kdy nic nevzešlo.
Roky, kdy ji spálilo slunce ještě dřív, než vykvetla.
Byly chvíle, kdy jsem držela semínka příliš pevně.
A právě proto nemohla růst.
Tlak je drtil.
Strach je dusil.
Netrpělivost je odháněla.
Až jednou jsem přestala.
Povolila sevření.
A dovolila louce, aby si vybrala, co v ní chce žít.
Když jsem to vzdala, začalo to růst.
Teď louka kvete.
Ne dokonale. Ale opravdově.
Mezi květy bzučí život, barvy se střídají jako roční doby.
A její vůně je tou, která voní po mně.
Až jednoho dne narazily květy na starý plot.
Vyvrácený. Zapomenutý.
Zdál se být překážkou.
Ale rostliny si ho nevšimly tak, jak bych čekala.
Nezastavily se. Nezpochybnily ho.
Jen ho obejmuly.
Omotaly ho láskou, která neřeší, co je překážka a co opora.
A on se pohnul.
Plot.
Napřímil se.
Ne silou, ale tím, že byl přijat.
Pochopila jsem, že být plotem neznamená oddělovat.
Ale nést.
Nést vzpomínky.
Nést příběhy.
Být hranicí, která neomezuje — ale chrání.
Být tím, co drží tvar louky, když fouká vítr.
Jsem plotem.
A věřím.
V semínka, co vzklíčí, i když zpočátku mlčí.
Ve chvíle, co zabolí, ale nesou dar.
Ve vše, co mě obejme, i když jsem se zrovna zlomila.
Protože víra…
je často jen opřený plot, který si někdo dovolil obejmout.