Kde můžeš s důvěrou růst
Síla, kterou v sobě nosíme, nevzniká náhle.
Rodí se pomalu.
Jako kořínky malého stromku, který ještě netuší, jak vysoký jednou bude.
A přesto už teď pevně drží v zemi.
Každý z nás v sobě nese místo, kde jeho kořeny začaly.
Místo, kde se poprvé cítil v bezpečí.
Místo, kde ho nesoudili. Jen tiše milovali.
Zavři oči.
Zkus si vzpomenout.
Na vůni. Na barvy. Na světlo, které tam bylo.
Na někoho, kdo tě objímal beze slov.
Mým místem je zahrada prababičky a pradědečka.
Zahrada, kde jsem byla malá – a celá.
Byla tam houpačka pod rozkvetlou jabloní,
a rebarbora, co se schovávala v jejím stínu.
Byl tam pařez plný mravenců, kteří měli své tiché cesty,
a lavička, na které jsme sedávali s pradědečkem – oba mlčky, ale spolu.
Byl tam ořech se svou velkou korunou, která chránila vše pod sebou.
A květiny. Prababiččiny květiny.
Rostly pomalu. Ale vždy znovu. A vždy s láskou.
Dnes jimi lemují cestičku k mojí zahradě.
A pokaždé, když některou zasadím, cítím v srdci klid, který nelze říct – jen být.
Učím se být zemí.
Takovou, která tiše nese.
Která obejme.
Která je dost velká na všechno, co do ní položíš.
A dost něžná, aby sis v ní mohl odpočinout.
Kde můžeš s důvěrou růst.
Kde se ti nic neztratí.
A kde tvé kořeny zůstanou navždy slyšet.