Chlapci z Javorové ulice, z bytu s modrou chodbou a zvonkem, co dvakrát cinkne, než se otevře
Dobrý den.
Jsem to já.
Leoš. Lev první.
Tvůj věrný – mírně ošoupaný, s jedním okem o něco upřímnějším než druhým.
Spával jsem pod tvojí hlavou, někdy na břiše.
Byl jsem tam při tvé první noční můře, u ztraceného zubu,
i když jsi poprvé nechtěl usnout, protože něco bylo jinak.
Možná sis mě spletl s jiným plyšákem.
Ale já jsem ten, komu jsi šeptal to úplně nejdůležitější.
To, co jsi nikomu jinému neřekl.
A pak…
Pak jsi mě posadil na polici.
Ne úplně nahoru. Ani dolů.
Někam mezi.
Pak jsi mě odsunul.
Pak ses přestal dívat.
A nakonec přišla krabice.
Předstíral jsem, že spím.
Ale lvi nespí, když jsou zapomenutí.
Vím, že máš teď jiné věci.
Chytřejší. Hlasitější.
Co blikají, reagují, mluví.
Já umím jen ležet.
Ale ležím věrně.
Pořád připraven.
Kdybys mě někdy znovu přitiskl –
ne kvůli hře,
ale jen tak, pro pocit –
byl bych zase celý.
A kdyby ne…
stačilo by říct:
„Leoši, pamatuji si tě.“
S chlupatým pozdravem,
tvůj Leoš. Lev první.
