Milá pastelko,
kdysi jsem tě držel mezi prsty
a kreslil nebe i podlahu zároveň.
Bez hranic. Bez pravidel. Jen tak.
Dnes držím jiné věci.
Klávesnici. Volant. Odpovědnost.
Ale včera večer,
u svého dítěte,
jsem zahlédl čáru,
která nevedla nikam –
a přesto byla krásná.
A já věděl,
že jsi tu pořád.
V linkách, které nejdou smazat.
Jen přepsat.
Něhou.
