Po rádiu, co pořád šeptá v koutě
Milé rádio,
nevím přesně, kdy jsem tě přestal vnímat.
Možná když přibylo obrazů.
A ticho se začalo ztrácet mezi nimi.
Ale pamatuju si tvůj chrapot.
Jemný, nedokonalý –
a přesto měkčí než jakákoliv hudba dnes.
Nepotřebuju playlist.
Nechci výběr podle algoritmu.
Chci jen vědět,
že když tě jednou zapnu,
uslyším sám sebe.
Mezi slovy.
Mezi šumy.
V tichu, co zůstalo.
Tvůj posluchač.
Občas ztracený.
Ale stále naladěný.
