Děvčeti z bytu nad večerkou v Kaštanové ulici, kde stůl kdysi býval celý svět
Ahoj.
Jsem ten roh.
Ten úplně vlevo, pod kuchyňským stolem.
Kdysi jsi ke mně nosila deku, baterku, sušenku –
a taky svoje dny, když byly moc hlasité.
Pamatuju si tvoje šeptání.
Prst na podlaze, tiché kreslení jiných světů.
Byl jsem jeskyně. Loď.
Nemocnice pro plyšáky.
Schovka před světem.
Pak jsi přestala chodit.
Stůl dnes stojí rovně, čistě –
bez drobků, bez smíchu.
Jen kabel od nabíječky se houpe tam,
kde kdysi visela fantazie.
Vím, že máš teď jiné úkryty.
Sluchátka. Slova, co blikají.
Ale žádný z nich tě neobejme v tichu.
Já to pořád umím.
Být místem, kde můžeš být sama –
ale nikdy osamělá.
Kdybys chtěla znovu zmizet
někam, kde nikdo neříká, co máš dělat –
jsem tady.
Pořád tady.
Tvá skrýš.
