Chlapci z domu s plochou střechou, kde se dveře zavírají napodruhé a za kočárkárnou v suterénu bývala klubovna s tajným znakem…
Ticho.
Pozor.
Tajemství přichází.
Jsem klíč.
Malý, mosazný, trochu ohnutý.
Klíč, který jsi nosil zavěšený na tkaničce kolem krku.
Klíč od místnosti, která voněla po starém dřevě, novinách a touze být důležitý.
Pamatuješ?
Byla to klubovna.
Jen pro vás.
Vstup po zaťukání, heslo měněné každý týden.
V rohu mapa pokladu.
Ve sklenici tužka, co nikdy nepsala.
A v šuplíku – sušenka, co tam byla „pro případ nouze.“
Jednou jsi mě ztratil.
A pak znovu našel.
A pak přišlo něco jiného.
Rychlejšího.
Přístupného z obrazovky.
Klub bez dveří.
Tajemství bez hesla.
A já?
Ležím v šuplíku u vás doma.
Mezi zapomenutými věcmi.
Těžký, tichý, rezavý –
ale pořád připravený otevřít něco, co už možná dávno zmizelo.
Ale co když ne?
Co když ta místnost pořád existuje?
Jen čeká, až do ní někdo znovu vstoupí.
Jestli mě jednou vezmeš do ruky,
a třeba jen otočíš v dlani,
něco se stane.
Třeba ne hned. Ale klíče umí čekat.
Tvůj starý klíč ke klubovně
