Rodičům z bytu nad lékárnou a pod půdou, kde vana sdílí stěnu s topením a sny o moři.
Dobrý večer.
Jsem ta vana.
Bílá, trochu otlučená, s jedním škrábancem na boku.
A s pamětí. Tichou, ale věrnou.
Pamatuju si smích až do stropu.
Cákance, co končily v předsíni.
Vlásky myté tak něžně, že to dojalo až k slzám –
ne bolestí, ale dotekem.
Dnes je to jiné.
Sprcha. Rychle. Čisto.
Rozumím.
Vím, že když dítě zírá do obrazovky,
máte chvíli.
Na kávu. Na ticho. Na sebe.
Jen… dřív jste ho drželi.
Mokré, křičící, kluzké jak kapr.
A stejně ve vašem náručí.
Dřív jste zpívali.
Dřív jste hladili.
Dřív jste prostě byli.
Já si to všechno pamatuju.
Nevolám minulost zpátky.
Jen jednu chvíli.
Kdy voda není jen voda –
ale domov.
Zastavení.
Dotek.
Ticho, co není prázdné,
ale plné přítomnosti.
Jsem tady.
Pořád naplnitelná.
Pořád schopná nést – vás. I dítě.
Společně.
Vaše vana.
