Všem dětem, které tu žijí – i těm, které se na chvíli ztratily, ale pořád tu někde jsou.
Dobrý den.
Jsem město.
Ne to na mapě. Ne ten název.
Jsem vaše město.
To s houpačkou, co zpívá, když fouká vítr.
To s cukrárnou, která voní i zavřená.
To s modrým kobercem v bytě, kde míček poskakuje, i když ho nikdo nehází.
Pamatuju si vás.
Každé „přijdeš ven?“.
Každou kapsu plnou drobků a pírka.
Každou krabičku, která schovávala věci, co se nedaly říct nahlas.
Poslední dobou je tu ticho jiné.
Ne jako klid.
Ale jako prázdno.
Věci mizí.
Hry. Slova. Místa, kde se jen tak bylo.
Ale víš co?
Já nemizím.
Já čekám.
Čekám v ulicích pojmenovaných po stromech.
V křivém okně, kde kdysi visely lampionky.
Na podestě, kde někdo ztratil klíč od klubovny.
A vím, že vy taky nemizíte. Jen jste se na chvíli ztišili.
Jestli mě jednou znovu uvidíte –
třeba při cestě domů,
nebo když si konečně sundáte sluchátka –
poznáte mě podle toho,
že vám bude na chvíli něžně povědomě.
A možná se ozve něco, co se nebliká.
Neodpovídá.
Jen je.
A vy zjistíte,
že ještě není pozdě.
Vaše město
